Česká sbírka „Paměť národa“ je největší evropskou sbírkou svědectví o totalitarismu 20. století ve střední Evropě. Obsahuje přibližně 10 700 svědectví těch, kteří totalitním systémům vzdorovali nebo jim sloužili. Sbírka se neustále rozšiřuje a práce české organizace „Post Bellum“ se snaží zpřístupnit její obsah širší veřejnosti prostřednictvím výstav, knih nebo filmových a rozhlasových dokumentů.
ZDE PŘEDSTAVUJEME NĚKTERÉ Z TĚCHTO OSOBNOSTÍ:
Jindra Čapek (nar. 1953)
Touha svobodně dýchat a nežít v rodné vlasti plné přetvářky a lží. To hlavní důvod, proč chtěl patnáctiletý Jindra Čapek zůstat během rodinné dovolené v létě roku 1969 za hranicemi. I přesto, že ho přijali na střední výtvarnou školu. Ze zahraničí se domů pak natrvalo vrátil až po roce 1989 jako úspěšný ilustrátor evropského formátu.
Jindra Čapek se narodil 30. září 1953 v Českých Budějovicích. Jeho babička přišla do jižních Čech s rodiči z Vídně. Vídeňským dialektem mluvil zprvu i pamětníkům otec, než se naučil česky. „Babička vyprávěla, jak budějovičtí Němci vítali Hitlera na nedaleké hoře Kleť. Otec často vzpomínal na osvobození naší země v roce 1945. Byl dokumentarista a všechno monitoroval. Pořád jsme někoho vítali – já jako školák sovětského astronauta nebo prezidenta Brežněva,“ vzpomíná. „Otec z toho byl nešťastný. Vyhodili ho z vysoké školy, kde studoval architekturu. Místo studií musel jako syn živnostníka nastoupit k pomocnému technickému praporu. Byl to útvar Československé lidové armády, kde komunisté „převychovávali“ tzv. politicky nespolehlivé osoby.
Doma se mluvilo jinak než ve škole. Pro dospívajícího kluka to byl takový dvojí svět. Navíc rodiče se v té době rozvedli. Němčinu, coby cizí jazyk, ve škole házel za hlavu. Netušil, že ji za dva roky bude tolik potřebovat.
Sovětskou okupaci zažil na chatě
Prázdninové dny roku 1968 trávil s otcem na chatě. Dvacátého srpna k večeru slyšeli na verandě zvuky motorů „Otec říkal, co ti sedláci dělají, vždyť se ještě neoře! Druhý den už nám bylo z rádia jasné, byly to tanky sovětských vojsk!“
Na jaře roku 1969 složil úspěšně přijímací zkoušky na Střední uměleckoprůmyslovou školu. Přišlo léto a s matkou a jejím přítelem měli namířeno přes Rakousko do Jugoslávie. Jindra dostal pas i potřebnou výjezdní doložku, kterou vydávala tehdy Správa pasů a víz Sboru národní bezpečnosti. Doba byla ještě uvolněná, takže tento potřebný dokument k cestě do nesocialistických států bylo možno získat snadněji než pak později v 70. letech. Během cesty ve svých 15 letech matku přemluvil ke společné emigraci.
Rodinný přítel, který žil v emigraci ve Švýcarsku se za ně zaručil. Zpočátku mohli bydlet u něho. Po několika dnech odjeli do Curychu zažádat o azyl. Dostali ho do měsíce. Matka si našla práci a u firmy zůstala nakonec 30 let. Švýcaři k nim byli vstřícní. Pamětníkův otec nevěděl, že chce jeho syn emigrovat. “Napsal jsem mu dopis. Odepsal mi, že jsem udělal dobře, ale on by bez jižních Čech žít nemohl. Že by neodešel. Takový byl patriot!“
Díky nespornému talentu se dostal na akademii
V následujícím roce udělal přijímací zkoušky na Uměleckoprůmyslovou školu v Curychu. V rámci výuky jezdil se spolužáky do muzeí v Německu, Itálii i Francii. O tom se mu předtím ani nesnilo. Díky talentu byl o rok později v pouhých sedmnácti letech výjimečně přijat ke studiu na Akademii výtvarných umění v německém Karlsruhe. Studoval v pobočce školy ve Freiburgu. Tam vedl dlouhé diskuse s levicově zaměřenými spolužáky. Někteří studenti dokonce schvalovali sovětskou okupaci Československa.
Ze studií se do Curychu vrátil v roce 1977. Nebyl sám, přijel s Marion, kterou poznal ve Freiburgu. Byla zdravotní sestrou a Švýcaři tuto profesi velmi potřebovali a dobře ji platili. Usadili se tu, měli pěkný byt. Čapek byl začínajícím umělcem. Shodou náhod navštívil v Curychu nakladatelství Bohem Press, které tam založili dva čeští emigranti Štěpán Zavřel a Otakar Božejovský. Zanedlouho dostal od nich první zakázku. Vložil do ní veškerou energii. Kniha byla představena v italské Bologni a její licence se hned prodala do patnácti zemí.
Pak přišly zakázky dalších nakladatelů i od velkých nakladatelství, která jsou známá po světě, například od německého Ravensburger. V roce 1985 dostal své první významné ocenění – Zlatou plaketu na Bienále v Bratislavě. S Marion se přestěhoval do německého Schwarzwaldu, kde se jim narodili syn a dcera.
S otcem si psali dlouhé dopisy
To, že odešel v patnácti letech do emigrace, považuje za výhodu. “Neměl jsem stesk po domově. Ten člověk dostane až ve vyšším věku. Když mi bylo pětatřicet let, lákalo mne vidět opět jižní Čechy,” svěřuje se. Studoval v německy mluvící zemi a za manželku má Němku. Věděl, že po dvou letech může zažádat o německé občanství. Podmínkou bylo zbavit se občanství českého. Mezitím ho navštívil otec, kterému dovolili z Československa vycestovat, protože dostal těžký infarkt a byl v invalidním důchodu. Setkání s otcem po tolika letech bylo jedním z nejsilnějších okamžiků jeho života. Od příchodu do emigrace si psali dlouhé, až dvacetistránkové dopisy. “Snažil jsem se mít dobrou češtinu, naše dopisy byly pojaté literárně. Otec mi posílal české knihy. Takže jsem kontakt s češtinou neztrácel.“
Otcova nemoc byla pro něho impulsem, aby si vyřídil německé občanství a mohl ho jezdil navštěvovat do Českých Budějovic. Rozjel se tedy na český konzulát do Bonnu. Musel zaplatit jako všichni ostatní poplatek 3.000 marek. Cesta za otcem byla volná.
Kontroly na hranicích byly nepříjemné
V roce 1985 po šestnácti letech přijížděl poprvé do vlasti. Jako cizinec a jel vlakem. „Přejeli jsme hranice a jeli jsme dva kilometry podél drátů železné opony. To jsem znal jen z ruských filmů,” říká. Za otcem pak jezdil jednou ročně, neměl rád šikanu při celní kontrole na hranicích. Například když do vlaku vběhli vojáci a odšroubovávali všechny pevné části, jestli cestující neschovávají někde valuty. V Budějovicích pak musel povinně jako cizí státní příslušník denně vyměnit třicet západoněmeckých marek v nepříznivém kursu 1:5.
V srpnu roku 1989 s napětím sledoval události, když tisíce východních Němců obsadily západoněmeckou ambasádu v Praze a dožadovaly se možnosti odejít na Západ. “Ty záběry byly pro mne hodně emocionální. Vždyť moje první manželka a celá její rozvětvená rodina pocházely z NDR.”
O listopadových událostech v Praze se dozvěděl z autorádia při zpáteční cestě z dovolené v Srbsku. “Když komunisti dali své funkce k dispozici – to byl silný okamžik!” Po Sametové revoluci poprvé přijel na jaře 1990. Pak začal jezdit do vlasti stále častěji. Poprvé v rodné zemi své ilustrace představil v roce 1991 v Praze.
Nejvíce hrdý je na česká ocenění
Čapek bydlel zpočátku střídavě v Německu a v Čechách, V roce 1996 se usadil v Praze, aby později přece jen zakotvil natrvalo v rodných jižních Čechách. Se svou druhou manželkou a svými dalšími dvěma dětmi žije už přes dvacet let v Českém Krumlově.
Pro různá zahraniční i tuzemská nakladatelství ilustroval více než sedmdesát knih přeložených do třiceti jazyků, za které obdržel řadu významných evropských ocenění. Nejvíce hrdý je však na ceny, které získal v České republice.