Česká sbírka „Paměť národa“ je největší evropskou sbírkou svědectví o totalitarismu 20. století ve střední Evropě. Obsahuje přibližně 10 700 svědectví těch, kteří totalitním systémům vzdorovali nebo jim sloužili. Sbírka se neustále rozšiřuje a práce české organizace „Post Bellum“ se snaží zpřístupnit její obsah širší veřejnosti prostřednictvím výstav, knih nebo filmových a rozhlasových dokumentů.
ZDE PŘEDSTAVUJEME NĚKTERÉ Z TĚCHTO OSOBNOSTÍ:
Ida Menzingerová (nar. 1931)
Narodila se a vyrůstala v čistě německém prostředí, v malé vesničce Kobylnice v zapadlém šumavském pohraničí. Během války začala přicházet o bratry, po válce o německé sousedy, po nichž zůstaly opuštěné domy a dobytek, který bučel hlady. „Mohli si sbalit jen pár kilo, všechno tady museli nechat, včetně dobytka. Cennosti, jako třeba sádlo, zakopali. Všichni si tehdy mysleli, že se za měsíc, za dva vrátí." Nevrátili se už nikdy. Stejně jako se navždy změnila tvář sudetské vesnice Kobylnice a život pamětnice Idy Menzingerové.
Dětství
Ida Sulzerová (provdaná Menzingerová) se narodila 4. května 1931 v Kobylnici na Českokrumlovsku. Maminka Theresia Sulzer, za svobodna Matschi, se narodila 28. září 1898, otec Kajetan Sulzer se narodil 21. června 1883. Tatínek měl z prvního manželství osm dětí, z druhého, ze kterého pochází i pamětnice, dalších pět. Dohromady jich tedy žilo v malém domku třináct.
„My měli malou chaloupku, v ní jen kuchyň s širokou postelí pro mámu s tátou, vedle stála postýlka, pak lavice, šicí stroj, tátův pracovní prostor, pak postel pro čtyři děti, vždy se spalo dva a dva nohama naproti sobě," vzpomíná Ida. Maminka se starala o domácnost a prala na zakázku, otec byl švec. Měli malé hospodářství s dobytkem a pozemkem na brambory.
„Naše vesnička byla moc krásná, měla malinké náměstíčko s kapličkou, kam jsme se chodili modlit. V Kobylnici žilo šest velkých sedláků a chalupáři, celkem třiadvacet domů." Život se řídil vesnickým rytmem roku. Dětství jsem měla opravdu hezké."
Válečná léta
Rok 1938 změnil životy obyvatel pohraničí. „Něco se pořád šuškalo, ale my jsme nic nevěděli, neměli jsme noviny ani rozhlas, ani elektriku," vybavuje si matně pamětnice. „Henleinovci? My jsme ani nevěděli, co to je," dodává. Po mnichovské dohodě připadla Kobylnice k německé říši. „Ani ve škole nám nikdo neřekl, co se děje. Kříž na zdi se musel najednou vyměnit za obraz Hitlera. To jsme pak museli umět, kdy se narodil, a kdo to nevěděl, dostal pětku. Učili jsme se hajlovat a zpívat německou hymnu."
Válka jí sebrala tři bratry. Narukovali do wehrmachtu. „Kajetán zemřel u Stalingradu. Heinrich se vrátil s prostřelenou rukou a nohou. Franz se vrátil až po odsunu, takže nebyl puštěn do Československa a šel žít rovnou do Německa." Vzpomíná i na hezké chvíle: „Heinrich nám jednou přivezl tři pomeranče, to bylo poprvé, co jsme je jedli. Jedli jsme je i se slupkou, nevěděli jsme, že se mají loupat."
Zajímavý osud stihl bratra Ottu, ročník 1928, který narukoval až v roce 1944. Po návratu byl vězněn, mj. v Terezíně, údajně za nelegální přechod hranic. Ve vězení onemocněl a rodina musela na něj čekat, nemohla být odsunuta. Když byl propuštěn, odsuny už skončily a pamětnice s rodiči a mladšími sourozenci zůstala v Československu.
Odsun
„Nikdo po válce nečekal, že se bude někdo vyhánět. Sedláci oseli pole, všechno fungovalo," vzpomíná pamětnice. Jako první byly odsunuty její dvě sestry s dětmi, až později se je podařilo spojit s jejich muži vracejícími se z války. Následovali další sourozenci, kromě bratra Heinricha. Pamětnice se se svými sourozenci viděla až za dlouhých třiatřicet let.
Odsuny probíhaly koordinovaně, každý týden z vesnice odjela jedna rodina. „Museli jsme krmit všechen dobytek, co po nich zůstal." Pak přidělili pamětnici sloužit do vesnice Nové Domky k Čechům, kteří přijeli osidlovat české pohraničí po Němcích. Ida tehdy neuměla česky. Češtinu se naučila až od dcery zaměstnavatele. „Potají mi dala svoje sešity. A z toho jsem se potají učila česky."
Později museli z Kobylnice odejít i Sulzerovi. Protože stále čekali na Ottu, nebyli odsunuti do zahraničí, ale jen do vesnice Horní Přísahov na Českokrumlovsku. „Směli jsme si vzít třicet kilogramů osobních věcí, otec jako švec si vzal šicí stroj a maminka také svůj šicí stroj." Byli poslední německou rodinou odsunutou z Kobylnice.
Nový život
V Horním Přísahově dostali po jiné odsunuté rodině dům a dobytek. Stálo tam mnoho prázdných domů, které procházeli, aby v nich našli postele a další vybavení.
Život se zásadně změnil. „Maminka chodila nakupovat pět kilometrů do Vyššího Brodu. Museli jsme nosit pásky s písmenem „N", jako že jsme byli Němci. Když maminka přišla do krámu, musela jít na konec fronty. Když přišla na řadu, řekli jí, že už pro ni nic nemají.
V letech 1947–1949 pracovali na poli hospodářského družstva. „Vždycky, když jsme se šli hlásit na práci, správce říkal: Ksindl nalevo. A ten ksindl jsme byli my, zbylí Němci, Rumuni, Slováci, Cikáni, Maďaři." V roce 1956 byly domy v Horním Přísahově odstřeleny a vesnice zanikla.
V roce 1948 byli všichni němečtí chlapci posláni do Jáchymova do uranových dolů. „Tak my holky jsme převzaly všechnu práci, jezdily jsme s traktorem, to bylo hezký. A já jsem měla koně po bratrovi. Vozila jsem lidi k doktorovi a na nákupy, takové lehké práce, byla jsem na to hrdá." Z uranových dolů se všichni vrátili po roce.
Vlastní rodina
V roce 1951 se Ida vdala za profesionálního vojáka. Později dostali byt v Českém Krumlově. Postupně se jim narodilo pět dětí. V roce 1956 byl manžel propuštěn z armády – vadilo, že má za ženu Němku. Důvodem byly údajně obavy, aby něco nevyzradil. Režim také neustále sledoval komunikaci maminky pamětnice s odsunutými dětmi v Německu. Ida s manželem se museli se vystěhovat z bytu, ale koupili dům ve Vyšším Brodě, kde žijí dodnes.
Ida ukončila vzdělání po sedmi letech základní školy. „Po válce už jsem byla na školu stará," říká o sobě. Pracovala v zemědělství, pak jako svačinářka při stavbě lipenské přehrady, dva roky v lese a pak až do důchodu v hotelu Vzlet ve Vyšším Brodě. „To mě velmi bavilo," dodává.
V sedmdesátých letech se její dcera Renata vdala do západního Německa, což zvýšilo zájem Státní bezpečnosti o rodinu. Podle Idy její dcery kvůli tomu nesměly studovat. V roce 1979 byla pamětnice oslovena Státní bezpečností s návrhem na spolupráci pod krycím jménem Inge. „Chtěli, abych dceru přesvědčila ke špionství," říká. Nabízeli jí, že bude moci za dcerou jezdit s celou rodinou, ale ona spolupráci vždy odmítla.
Své odsunuté sourozence viděla po třiatřiceti letech. „Měla jsem strach, jestli jim mám vykat, nebo tykat. A jestli mě odsoudí, že jsem měla za muže Čecha. Moje dvě starší sestry se mnou nejdřív nechtěly mluvit, pak si ale manžela oblíbily." O emigraci nikdy vážně neuvažovala: „Nemohli jsme tu nechat babičku. Na začátku jsme litovali, že jsme nebyli v odsunu, ale pak už ne. Hlavně že jsme byli zdraví."
Ida Menzingerová nebyla nikdy členkou komunistické strany, ani její manžel Jan. Ida se snaží lidi spojovat než rozdělovat. Věří, že nejdůležitější je být spokojený s tím, co člověk má.
Bratr Franz Sulzer, 1942 | Rodina Sulzerova, Ida Menzingerová v první řadě druhá zleva, 1935 | Ida Menzingerová, 1951