„K německým četníkům nepůjdu“
František Koller pocházel ze sousedních Frantol, kde na rozdíl od ryze českých Nebahov žilo mnoho Němců. Po Mnichovské dohodě v roce 1938 se situace v Sudetech vyhrotila. Nebahovy byly připojením Prachatic odříznuty od okresu. Po vzniku Protektorátu Čechy a Morava v roce 1939 se místní šéf NSDAP Albrecht pokusil pomstít Kollerovu neochotu a upevnit autoritu německého obyvatelstva v Nebahovech.
Následky pro Františka Kollera byly kruté: byl násilně odveden do německé wehrmacht a musel sloužit u protiletadlové obrany. Jeho žena Marie zůstala s pěti dětmi sama. To však byl teprve začátek martyria.
Matka nás doma zavírala
Postupně byly Marii Kollerové odebrány všechny její děti. Zrůdný důvod: Jako Češka z nich „nevychová správné Němce“. Nejprve byl na podzim deportován nejstarší syn František, který byl ke konci války sám odveden do wehrmachtu a padl do francouzského zajetí. Dva mladší sourozence Bohumila a Marii odebrali sociální úředníci na ulici, když šli do školy.
Miloslav Koller vzpomíná, jak se s matkou před komisaři schovávali v domě a předstírali, že nejsou doma. Úředníci zdánlivě ustoupili. „‚Dva mi přece nechají pro radost, nevezmou mi všechny děti,‘ myslela si Marie Kollerová a nechala dveře odlehlého statku znovu otevřené.“ Byla zima, krátce po Novém roce 1942. „Týden byl klid. A najednou přišli, vtrhli dovnitř a chytli mě a mého bratra,“ popisuje pamětník. „Maminka už nečekala, že seberou i nás.“
Sběrný tábor pro děti z celých Čech
Bohumil skončil v tzv. Schülerheimu (dětském domově) ve Strakonicích, Marie v Klatovech. Miloslava a tehdy tříměsíčního Benedikta odvezli do Prachatic. „Tam v Horní ulici byl Schülerheim, internátní škola, jakýsi sběrný tábor, kam vozili děti ze všech koutů Čech,“ vysvětluje Miloslav Koller s námahou. „Bylo nás tam asi pětadvacet. Zůstal jsem tam nějakou dobu a kolem Velikonoc nás převezli do Německa.“
Zacházení v domově bylo chladné a přísné. Miloslav vzpomíná na ponížení a nedostatečnou péči. Po třech měsících v Prachaticích už mluvil německy – hořká nutnost v cizím prostředí. Poté byly děti rozděleny a v doprovodu sester či úřednic odjížděly vlakem k novým rodinám do Německa.
Visící z okna: Dětský strach v cizí péči
Miloslav Koller přijel počátkem dubna 1942 do Německa, nejprve k rodině, kde se necítil dobře. Chyběli mu sourozenci a matka. „Z nervozity jsem občas v noci počůral postel. Tu mě chytla za nohy, držela mě hlavou dolů z okna a říkala, že mě pustí. Jako dítě jsem věřil, že to udělá!“ Po stížnosti úřadům byl přemístěn k pěstounské rodině do Unterlangenstadtu, kde konečně našel láskyplný domov. Dostal nové jméno: Horst Wöhner.
Ve škole se mu zpočátku posmívali, ale bránil se a našel si přátele. Jeho otec František, který se na frontě dozvěděl o osudu syna, mu psal dopisy, které však v první pěstounské rodině nedorazily. U Wöhnerů se o nich dozvěděl, ale válka návrat znemožnila.